Zamilovaná do narkomana

Jméno: Ms Phate
Věk: 25

Před osmi lety jsem si sepisovala informace o návykových látkách, zaujali mě příběhy mladých lidí, ale nikdy mě ani nenapadlo vyzkoušet je, spíše šlo o „zábavu“. Před sedmi lety jsem nezůstala jen u sepisování, myslela jsem si, že dokážu spasit jednu osobu, naivně jsem se odebrala na ono místo, mezi narkomany/vařiče, kde byla i „ona“… Pervitin – trochu onoho prášku jsem „ochutnala“, neměla jsme v úmyslu couvnout. Stačilo mi vidět jeho (říkejme mu Zet), nechápala jsem, jak tak krásný kluk tomuto mohl propadnout. Varnu měl blízko domu, šli jsme k němu, připravil vše potřebné, nechtěla jsem nosem, ale rovnou žilou. Zet z toho neměl dobrý pocit, chtěla jsem od něj, nešlo to napoprv&e acute;, a tak moje ruka i vypadala. Ani myslet, otřásám se ještě teď. Seděla jsem na židličce, tlak v hlavě, nebyl to špatný pocit. Musela jsem si odskočit, staral se, abych neodpadla. Po pár hodinách chtěl, ať to vyležím, odmítala jsem, a když si někam on i jeho kamarád odskočili, vzala jsem čistou jehlu. Zjistil to, záleželo mu na tom, abych si nepřivedla infekci. Zamilovala jsem se do něj. Nač jsem se do toho vlastně pustila, když jediná, co na to doplatila, jsem byla já? Cítila jsem se povzneseně, jako bych udělala něco záslužného, nechlubila jsem se žádnou výhrou. Nakonec ta, co mi to zazlívala, začala brát. Psala jsem Zetkovi SMS, aby se rozhodl toho zanechat, odepsal, že jsem hodná, hezká, a zasloužím si lepšího, protože i kdyby přestal, za feťáka b&yac ute;t považován nepřestane. Byla jsem ochotná sdílet s ním tohle všechno. Tak trochu jak Christiane F. z My děti ze stanice ZOO – zamilovaná do narkomana, ochotná s ním sdílet vzestupy i pády, přestat společně. Heroin jsem také chtěla zkusit, no zůstala jsem u perníku, na střední občas mimo školu hulila, ale nechala toho, když se mi to začalo hnusit, i když jsem prý podle jednoho kazila partu. Zkusila jsem i půlku éčka, celkem fajn, nemíním se však k ní vracet. Piko jsem brala jen párkrát, pak se na vše přišlo a já se díky bratrovi ocitla u odborníka, kde jsem vše zapřela, byť to bylo každému jasné. Závislost jsem nepociťovala, odvykání proto netrvalo příliš dlouho. Když jsem ony hochy v iděla naposledy, z onoho krásného Zetka se stala troska, slyšela jsem, že byl HIV pozitivní. Za šest let jsem o něm neslyšela, vím jen, že se na ně přišlo, vypadal bídně, bez vlasů a nejspíše se žloutenkou, možná už není, mohu pouze spekulovat. Posledních šest let jsem byla čistá, zlom přišel toto léto, kamarád, nazvu Dé byl nějakou dobu čistý, dával mi na vědomí, že pokud mě napadne sehnat, ať ho z toho vynechám. Z podpichování se stal slib, kterého dostál. Vyšlo nazmar, tak se šlo onoho večera řešit nové. Já měla být ta, co to mohla zastavit od počátku… Už to není jenom párkrát, ale pokaždé, kdy je příležitost a finance. Padlo už do toho za těch p& aacute;r měsíců slušných částek, k využití na rozumnější věci. Měla jsem být silnější a třeba si onoho bílého prášku. Bylo už pár shitů, podrazů, proto důvěřuji pouze jednomu – jasně, žádný svatoušek, ale až na pár výjimek nedělal poděl. Snažím se chovat tak, abych na sebe neupozorňovala, své pozdní příchody se mi podařilo odůvodňovat, přesto z toho neměla dobrý pocit. Tentokrát to byla na začátku vážně pecka, ne jak před lety, jednou se to i přehnalo, stavy jak blázen, probděné noci, speed… Bývají i chutě – někdy větší, jindy téměř žádné. Když si dám, užívám si ten pocit, no také zažívám nehorázn&aacu te; déčka, kdy chuť po další dávce roste, hlavně v noci, kolikrát nemohu ani usnout, až k ránu, pak ale prospím klidně i celé dny. K čemu dobré? Druhý den to pomine, pak si ale zase dám, a jsem tam, kde na začátku. Před asi 2-3 měsíci to bylo nejhorší, úzkost, beznaděj, pocit zahnat to dávkou, úplně mě to pohltilo! Upřímně, je to skvělý způsob, jak se odpoutat od reality a veškerých problémů, získat pocit, že dokážeš všechno, uvěřit tomu a zvládat školu/zaměstnání, popřípadě více si užívat sexu (pokud dva berou, nebo podle dohody, ale pouze s jednou osobou, zpackat si život, i toho druhého za to nestojí). Jde to ale přece i bez tohoto svinstva, radím se do toho ani nepou&sca ron;tět, než to zcela ovlivní tebe i okolí, raději jít v rozumnou hodinu spát, než sahat po chemii kvůli falešnému pocitu/vnímání, on stejně vymizí, pak jediné řešení je znovu po tom sáhnout, stále dokola. Když už jste v tom, nenechejte to zajít tak daleko, kdy přestanete reálně uvažovat o následcích, kdy jediným smyslem je využít všech prostředků k získání „jedu“, bez ohledu na blízké, neovládajíc se… Nezměním, co se stalo, nemohu předstírat, že k tomuto nikdy nedošlo. Necítím se na svůj věk, někteří nabírají dojmu, že mám sotva 18. Začínám však na sobě cítit změny od doby, co jsem do toho opět spadla, tentokrát m i to kým jsem, nikdo neodpáře, mohu však vyjít z temné uličky, snažíc se přijmout život takový, jaký je, bez povzbuzovače a falše, dokud je ještě čas! Ovlivňuje to všechno, nebudu čekat, jak se stávám troskou, které není pomoci. Machrovat se nevyplácí, jít do toho kvůli partě je lepší raději ji opustit. Nenechte se zmást, nežijte iluzí, změny se neprojeví hned, poté už nebude návratu, řekněte STOP, dokud je ještě možnost! Využiju oné šance, přestože to nebude lehké. Přemýšlela jsem o odvykačce, no nemohu si to dovolit kvůli povinnostem, takže musím být sama svým lékařem a doufat, že budu silnější, než pocit potřeby dát si. Zvládla jsem překonat pár překá   ek, úspěšně, proč ne obstát i tuto zkoušku. Drogy pro mne musí zůstat tabu, navzdory všem neduhům života. Závěrem chci dodat: Heroin byl mým lákadlem, po zjištění faktů se ho vzdávám, má-li takovou moc, byla bych krok od propasti, ze které není úniku, marihuana „otravou“ mozku, které jsem se dokázala vzdát a nelitovat, pociťuji k ní odpor, pervitin zezačátku novou zkušeností, po letech závislost, ze které pro mne ještě není pozdě se oprostit, ačkoliv to bude těžké. A kamarád? Snad mne v tom i sebe podpoří, zvládl to jednou, půjde to i teď…